Deprese a její léčba

Co je to deprese

Deprese je závažné psychické onemocnění, je to nemoc postihující celý organismus. Není to slabost, nedostatek vůle nebo sebekázně, ale duševní porucha, která není vůlí ovlivnitelná. Pro depresi je charakteristické opakování epizod chorobnému smutku, beznaděje, ztráty energie, vůle, sebedůvěry a radosti ze života. Deprese je provázena pesimistickými výhledy do budoucna, poklesem výkonnosti, bezdůvodnými obavami a úzkostmi, pocity méněcennosti a domnělého provinění, myšlenkami na sebevraždu, poruchami spánku, poruchami soustředění, nezájmem o sebe, svou práci, rodinu přátele, koníčky a záliby, které dříve těšily. Od běžného smutku nebo rozladěnosti se deprese liší v tom, že je intenzivnější než smutek, trvá déle a nepříznivě ovlivňuje výkonnost.

Deprese postihuje někdy v průběhu života až 17 % obyvatelstva. Aktuálně trpí depresí 6–7 % obyvatelstva. Vyskytuje se dvakrát častěji u žen než u mužů. Je to jeden z nejčastějších zdravotních problémů, které lidé v životě musí řešit. Každoročně onemocní depresí 5 % obyvatelstva, nezávisle na věku. Je nejčastější příčinou pracovní neschopnosti.

Deprese je léčitelné onemocnění. Bez léčby mohou příznaky onemocnění trvat i léta. Vždy platí, že čím dříve léčba začne, tím dříve deprese odezní. Neléčená deprese vede ke ztrátě výkonnosti, k izolaci pacienta, ztrátě radosti ze života a také k výraznému zhoršení celkového zdravotního stavu tím, že snižuje obranyschopnost organismu.

Příznaky deprese

Základním příznakem deprese je nejčastěji porucha nálady – chorobně smutná nálada. Ta často trvá po celý den a téměř každý den, a to po dobu nejméně 14 dnů. Kromě nálady je však depresí zasaženo také myšlení, chování i tělesné funkce organismu.

Hlavní příznaky deprese jsou:

• přetrvávající smutná, úzkostná nebo „prázdná“ nálada;
• podstatné snížení až vymizení obvyklých zájmů a koníčků;
• ztráta zájmu o sexuální život;
• ztráta chuti k jídlu, výrazné snížení hmotnosti, nebo naopak přejídání se a přibývání na hmotnosti;
• nespavost, předčasné ranní probouzení, nebo naopak nadměrná spavost i během dne;
• zpomalení pohybů, nebo naopak pohybový neklid u nemocných s úzkostí;
• pokles energie, únava, ospalost, malátnost (jednoduché činnosti vyžadují nadměrnou námahu);
• pocity vlastní méněcennosti a sebeobvinění;
• potíže se soustředěním, zapamatováním si, rozpomínáním se, s pamětí vůbec, a problémy s rozhodováním, zpomalené myšlení;
• myšlenky na smrt nebo sebevraždu, sebevražedné sklony.

Další příznaky deprese jsou:

• negativní pohled na sebe a sebepodceňující myšlenky;
• pocity beznaděje, pesimismu nebo bezmoci;
• nadměrné polehávání nebo posedávání, neschopnost přinutit se k činnosti, odkládání činnosti;
• neklid, nervozita, nadměrná podrážděnost;
• přetrvávající tělesné příznaky, jako je bolest hlavy, poruchy trávení, zácpa, suchost v ústech, dlouhodobé bolesti (zad), u žen nepravidelnosti v menstruačním cyklu;
• tíha na hrudi, ztuhlost nebo ochablost svalstva, snadná unavitelnost;
• nadměrné obavy a starosti, časté pocity napětí.

Průběh a prognóza deprese

I když v životě proděláte jen jednu epizodu deprese, riziko návratu depresivních příznaků je vysoké. Každá nová epizoda deprese má 10–15% riziko přechodu do chronického stavu, kdy nedojde k úplnému uzdravení a příznaky různé závažnosti přetrvávají u pacienta dlouhodobě nebo trvale.

Jak deprese vzniká

Přesný a jednoznačný mechanismus vzniku deprese není dosud znám. Z dosavadních vědeckých poznatků vyplývá, že deprese je způsobena nerovnováhou biochemických látek (neurotransmiterů), které se zásadně podílejí na přenosu informací v mozku. Jsou to především serotonin, noradrenalin, dopamin, kyselina aminomáselná a glutamát.

Deprese je jednoznačně biologicky podložená nemoc. V žádném případě nejde o rozmar, osobní slabost nebo životní nekázeň. Počátek onemocnění, jeho příznaky a průběh jsou ovlivněny genetickými, biochemickými a hormonálními vlivy a také prostředím.

Jaký je vliv dědičnosti a stresu na rozvoj a průběh deprese

Asi třetina nemocných s depresí má v příbuzenstvu také někoho s depresivní poruchou. Předpokládáme proto, že jde o výskyt vrozené poruchy funkce neurotransmiterů v mozku. Neznamená to však, že by všichni, kteří mají depresivní nemocné v příbuzenstvu, onemocněli také depresí. Ke vzniku depresivní epizody je nutná souhra vrozené dispozice a aktuálního stresu. Biologicky podmíněná vrozená dispozice způsobuje příliš vysokou nebo příliš nízkou produkci neurotransmiterů v mozku, což při překročení určité hranice může vést k rozvoji deprese. Po většinu času tyto vrozené dispozice „spí“, pokud však dojde k jejich aktivaci vlivem aktuálního stresu, vzniknou v konečném důsledku příznaky depresivního onemocnění. Pokud jsou vrozené dispozice u určité osoby příliš výrazné, vede i minimální (běžný) stres ke vzniku epizody deprese. Pokud jsou vrozené dispozice nižší, je nutná větší míra vyvolávajícího stresu.

Formy deprese

Depresi a její průběh můžeme dělit podle závažnosti, podle trvání příznaků a podle charakteru převládajících příznaků.

Dělení podle závažnosti

• lehká
• středně těžká
• těžká

Dělení podle charakteru převládajících příznaků

• útlumová
• agitovaná
• atypická
• larvovaná

Dělení podle trvání příznaků

• krátká periodická
• samostatná epizoda
• chronická
• dystymie

Jak se deprese léčí

Deprese je léčitelná jednak léky (psychofarmaky), jednak psychoterapií a také dalšími biologickými prostředky. Nejdůležitější pro léčbu deprese a pro její předcházení je užívání léků – antidepresiv. U lehčích forem deprese může dostatečně pomoci samotná psychoterapie. Optimální je kombinace antidepresiv a psychoterapie.

Psychofarmaka

Které léky se užívají jako antidepresiva

Léky užívané jako antidepresiva dělíme do několika skupin podle chemické struktury a mechanismu účinku na různé neurotransmiterové systémy (systémy chemické komunikace nervových buněk uskutečňované vždy jednou látkou). Mezi nejdéle užívaná patří bicyklická a heterocyklická antidepresiva, která nejvíce působí na noradrenalinový a serotoninový systém mozku. Patří sem klomipramin, imipramin, amitriptylin, notriptylin, desipramin, dibenzepin, dosulepin, mianserin a trazodon. Navazují se většinou až jako druhá nebo třetí volba v léčbě depresivních příznaků bipolární poruchy. Mají vyšší riziko přesmyku do manické epizody bipolární poruchy během léčby. Další skupinou antidepresiv jsou inhibitory monoaminooxidázy, enzymu, který se podílí na odbourávání serotoninu, noradrenalinu a dopaminu. Patří sem fenelzin, tranylcypromin a isokarboxazid. Kombinace s jinými antidepresivy a s některými potravinami může vyvolat životu nebezpečný vzestup krevního tlaku, proto je jejich využití v terapii menší. K této skupině lze přiřadit i reverzibilní inhibitory monoaminooxidázy a jejich jediného zástupce, moclobemid. Díky reverzibilitě inhibice jsou některé možné interakce s ostatními léky a potravinami mírnější, ale mohou být také závažné. V současné době jsou nejpředepisovanější skupinou antidepresiv selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (SSRI). Tato skupina má šest představitelů: fluoxetin, paroxetin, sertralin, citalopram, fluvoxamin a escitalopram. Antidepresiva inhibující zpětné vychytávání noradrenalinu mají pouze jediného zástupce, reboxetin. Další skupiny antidepresiv jsou vytvořeny vždy podle dvojice neurotransmiterů, na které dané antidepresivum působí. Ve skupině antidepresiv ovlivňujících noradrenalin a serotonin jsou venlfaxin, milnacipram, nefazodon a mirtazapin. Do skupiny antidepresiv ovlivňujících noradrenalin a dopamin patří bupropion. Jako antidepresivum se využívá i tianeptin, který oproti SSRI naopak zvyšuje zpětné vychytávání serotoninu.

Jaké jsou vedlejší nežádoucí účinky cyklických antidepresiv

Při léčbě antidepresivy lze obecně říci, že vedlejší nežádoucí účinky bývají většinou mírné a přechodné. Při léčbě cyklickými antidepresivy se může vyskytnout suchost v ústech, zácpa, obtíže při močení, rozmazané vidění, závratě, útlum, zrychlení tepu srdce, pocení, zvyšování tělesné hmotnosti, obtíže v sexuálním životě (ztráta chuti k sexuálnímu životu a zhoršené dosažení uspokojení).

Jaké jsou vedlejší nežádoucí účinky SSRI a novějších antidepresiv

Léčba SSRI a novějšími skupinami antidepresiv je spjata s odlišným spektrem vedlejších nežádoucích účinků, jako jsou bolesti hlavy, nevolnost, nervozita, poruchy spánku, pocení, agitovanost a u některých antidepresiv (zejména SSRI) i obtíže v sexuálním životě. Při léčbě antidepresivy ovlivňujícími serotoninový systém se může objevit vedlejší nežádoucí účinek zvaný serotoninový syndrom. Je to stav plynoucí z nárůstu množství serotoninu ve spojích nervových buněk v mozku. Jeho příznaky jsou nervozita, pocení, průjmy, třes a zimnice, svalové záškuby, v těžších případech zmatenost, křeče a porucha vědomí. Řešením je po konzultaci s lékařem snížení dávky antidepresiva nebo jeho vysazení a záměna za jiné antidepresivum.

Které léky se používají při zvládání nespavosti

Poruchy spánku jsou velmi častým příznakem provázejícím depresivní poruchu. K léčbě nespavosti se užívají léky nazývané hypnotika. Jejich podávání usnadňuje usínání a také prodlužuje dobu spánku v závislosti na délce jejich účinku. Máme k dispozici hypnotika skupiny benzodiazepinů: diazepam, midazolam, flunitrazepam. V současné době je nejvíce předepisováno hypnotikum III. generace, zooidem. Jako hypnotika se užívají také některá neuroleptika se sedativním účinkem (levamepromazin, chlorpromazin, chlorprothixen), antidepresiva se sedativním účinkem (amitriptylin, dosulepin, mianserin, trazodon, mirtazapin) a antihistaminika (promethazin).

Jaké jsou vedlejší nežádoucí účinky hypnotik ze skupiny benzodiazepinů

Nejzávažnější nežádoucí účinky jsou přetrvávající ospalost a únavnost ráno po probuzení, zvýraznění tlumivého efektu ostatních podávaných léků a abstinenční příznaky při jejich (zejména náhlém) vysazení. Účinnost benzodiazepinů je individuální, a proto je třeba začít s menší dávkou a postupně ji zvyšovat až do uspokojivého efektu. Při léčbě preparáty ze skupiny benzodiazepinů nesmí pacienti požívat žádný alkohol, protože dochází k významnému a pro pacienta nebezpečnému zesilování účinku, ale i k vyššímu výskytu vedlejších nežádoucích účinků. Vedlejší nežádoucí účinky benzodiazepinů zesílené podáním alkoholu mohou mít až život ohrožující průběh. Zejména nebezpečný je zde pak útlum dechového centra, který nastává při předávkování nebo v kombinaci s jinými tlumivými preparáty nebo alkoholem. Pacienti, kteří berou benzodiazepinová hypnotika delší dobu, mohou po určité době pociťovat zmenšení hypnotického účinku. Tento rozvoj tolerance vyžaduje navýšení dávky hypnotika k dosažení stejného efektu. Zneužívání nebo nadužívání hypnotik bývá často spojeno s problémy se závislostí na užívaném léku. Ta je úzce spojena i s abstinenčními příznaky po vysazení (zejména po náhlém). Mezi tyto abstinenční příznaky patří úzkost, neklid, agitovanost, pocení, nevolnost, zrychlený srdeční tep, poruchy vědomí a někdy i epileptický záchvat, nebo dokonce několik navazujících epileptických záchvatů. Ty mohou být pro pacienta velmi nebezpečné a mohou jej přímo ohrozit na životě. Nikdy proto neměníme dávku ani nevysazujeme hypnotika najednou, ale postupně měníme nebo snižujeme dávku po dohodě s lékařem.

Jaké jsou vedlejší nežádoucí účinky hypnotik III. generace

Hypnotika III. generace mají podstatně méně vedlejších nežádoucích účinků než ostatní druhy hypnotik. Také tolerance a závislost se rozvíjejí pomaleji než u benzodiazepinových hypnotik. Vedlejší nežádoucí účinky jsou charakterizovány závratěmi, bolestmi hlavy, slabostí, nevolností a zcela výjimečně útlumem v průběhu dne. Zooidem se nesmí podávat pacientům se syndromem spánkové apnoe.

Psychoterapie

Jako psychoterapie se označují takové formy léčby, při kterých se k léčbě pacientů používají psychologické prostředky. Jádrem všech psychoterapeutických postupů je podpora zdravých částí osobnosti. Můžeme rozlišovat individuální, skupinovou a rodinnou terapii. Těžiště bývá v rozhovoru, umělecké práci, dramatizaci, psychogymnastice, hraní rolí nebo nácviku dovedností. Psychoterapie pomáhá obnovit přirozený pocit kontroly nad svým vnímáním, myšlenkami a představami, emocemi a chováním.

Jaká je role terapeuta v léčbě depresivního pacienta

Terapeut pomáhá postiženému:

• porozumět tomu, co se s ním děje;
• oddělit zdravé prožívání od nemocného;
• omezit, ohraničit nebo odstranit patologické prožitky;
• obnovit žebříček hodnot;
• podpořit a rozvinout vše zdravé;
• nalézt znovu přiměřenou a přirozenou důvěru v sebe i ve svět kolem;
• vytvořit pocit bezpečí, samozřejmosti a přirozené kontroly nad svým životem;
• najít cesty, jak překonat současné životní problémy.

Jak psychoterapie léčí depresi

Samotná psychoterapie může pomoci jen u lehčích forem deprese. U hlubší deprese nestačí, avšak její kombinace s léky zvyšuje výrazně účinnost léčby. Psychoterapie pomáhá hlouběji porozumět tomu, co se s člověkem v depresi děje. Učí jakým způsobem zacházet s jednotlivými příznaky a problémy v životě a následně trénuje dovednosti, které mohou do budoucna bránit rozvoji nové depresivní epizody. Psychoterapeutický přístup poskytuje bezpečný prostor, ve kterém se nemocný může projevit, vyjádřit a sdělit, co jej vlastně trápí.

Co je individuální psychoterapie

Individuální psychoterapie pomáhá obnovit důvěru ve svět a vytvořit si pevnou vztahovou vazbu s osobou, které můžete důvěřovat v krizových situacích. Podpůrná psychoterapie je často efektivnější než složitě analyzující psychoterapie. Skýtá přátelskou atmosféru přijetí a pochopení, do ničeho nenutí. Samotná psychoterapie k léčbě deprese nestačí, ale při kombinaci s léčbou psychofarmaky může být velmi vhodnou volbou. Pacient má nyní svobodnou volbu svého terapeuta. Může tedy, a dokonce by i měl dbát na to, zda se se svým terapeutem cítí dobře, zda ho prožívá jako chápajícího a zda se cítí být přijímán takový, jak je. Pokud se necítí být přijímaný, je možné si to ujasňovat v rozhovorech. A pokud to ani pak nevnímá jako dostatečné, je na místě najít si jiného terapeuta. Ne každý se cítí dobře s každým. Trochu jiná situace je v průběhu dlouhodobé léčby. Může dojít k tomu, že v původně dobrém terapeutickém vztahu dojde k napětí a pocitům nepochopení. V tom případě není na místě ihned hledat nového terapeuta, ale daleko důležitější je zabývat se těmito fenomény společně. Změna terapeuta by spíše prodlužovala cestu k nalezení možnosti, jak řešit problémy. Extrémní je situace pacientů, kteří stále mění terapeuty, protože nejsou (zejména pro svou nejistotu či podezřívavost) spokojení s nikým.

Co je skupinová psychoterapie

Skupinová psychoterapie svojí atmosférou pomáhá ujasnit si svoje postavení ve světě, porozumět způsobům, jakými člověk navazuje vztahy s druhými, uvědomit si formy chování, které vedou ke stresu. Pomáhá také v tom, že si člověk uvědomuje to, že druzí prožívají mnohdy podobné věci, učí se od nich, jak se s onemocněním vyrovnat i jak řešit každodenní problémy. Skupinová psychoterapie nemá valný efekt při hluboké depresi a zasycení nemocného vnějšími podněty může být přehnaně zatěžující. Při lehčí depresi nebo v době po odeznění akutních příznaků může podpůrně vedená skupinová psychoterapie velmi pomoci v začlenění se mezi lidi, ujasnění si problémů v životě a při hledání jejich řešení. Skupinová psychoterapie probíhá zpravidla ve skupině 8–12 osob. Vedou ji nejčastěji dva psychoterapeuti, nejlépe muž a žena, vzhledem k nedostatku psychoterapeutů je však v dnešní době často vedena jen jedním člověkem. Jednotlivá sezení zpravidla trvají 1,5 hodiny. Skupinové dění je dáno vztahy lidí mezi sebou a jejich navyklými způsoby chování. Otevírání se jednotlivých členů při skupinové terapii má za následek vznik atmosféry důvěry, otevřenosti, sympatie a spoluúčasti. Cílem léčby je poznat souvislosti mezi chováním jedince a jeho problémy a nemocí a pak pomoci tyto vzorce změnit. V uzavřené skupině zůstává složení skupiny konstantní a meziosobní interakce jsou hlubší. V otevřené skupině jsou průběžně přijímáni noví pacienti.

Co je kognitivně-behaviorální terapie

Kognitivně-behaviorální terapie je forma léčby zaměřená na celkové zklidnění přijetím nemoci, odstraněním depresivního způsobu myšlení, úpravou vzorců maladaptivního chování, zlepšením komunikace s okolím a relaxací. Kognitivně behaviorální terapie se soustředí zejména na nemocné s mírnou a středně těžkou depresí, s hypománií a pacienty s reziduálními příznaky. Učí je zacházet se symptomy a problémy, zbavovat se zbytkových příznaků a trénuje dovednosti potřebné pro zvládání stresujících situací. Vede ke zlepšení sociální adaptace v sebehodnocení.

Základní postupy:

• porozumění depresivní poruše a jejím příznakům;
• vytvoření vyrovnanějšího způsobu myšlení;
• účelné plánování aktivit;
• nácvik komunikace a sociálních dovedností;
• nácvik relaxace;
• řešení problémů v životě;
• prevence relapsu a monitorování časných varovných příznaků.

Co je rodinná psychoterapie

Při farmakoterapii i psychoterapii je důležité, aby do léčby byli zainteresováni i rodinní příslušníci. Nemocný velmi potřebuje, aby v rodině bylo vytvořeno příznivé klima bez prudkých emocí, výčitek, mentorování nebo hádek. To bývá někdy obtížné, protože je v lidské přirozenosti hledat viníka odpovědného za psychickou krizi. Hledání viny je však nesmyslné a nepraktické a škodí jak pacientovi, tak rodině. Nesmyslné je v tom, že deprese je nemoc, její biologickou podstatu nelze zavinit zvenčí. Nepraktické v tom, že při hledání viny se ztrácí z centra pozornosti skutečná pomoc. Spekulace o tom, že onemocnění zavinila výchova, rodinné vztahy, matčina nadměrná péče nebo otcova nadměrná přísnost, mohou velmi nepříjemně ztížit vztahy mezi rodinou, pacientem a terapeutem. Bohužel dodnes se s pojmem rodinná terapie automaticky spojuje představa hledání viníka nebo představa nápravy rodinných příslušníků. Proto má rodina často strach do rodinné terapie vstoupit. Kvalitní rodinná terapie však nehledá viníka, protože žádný není, a naopak se snaží pomoci zklidnit vztahy v rodině, nalézt rovnováhu pro všechny příslušníky rodiny. Rodinná terapie zpravidla znamená úlevu a možnost psychického vývoje pro každého člena rodiny. Nejvíce jde o kontakt a porozumění mezi jednotlivými členy rodiny. Většina pacientů se po odeznění fáze nemoci vrací z nemocnice do původní rodiny. Lehčí epizody nemoci se dokonce léčí bez hospitalizace, buď ambulantně, nebo v denním sanatoriu. Pacient pak bydlí se svými příbuznými. Většina příbuzných není připravena na problémy, které porucha přináší. Proto zpočátku přirozeně nevědí, jak nejlépe reagovat na onemocnění. Následkem toho někteří pacienti ztrácejí kontakt se svojí rodinou. Přitom rodinní členové znají pacienta nejlépe a jejich pomáhající přístup může být pro rehabilitaci tím nejdůležitějším. Příbuzní potřebují podporu profesionálů, informace, rady nebo psychoterapii. Velmi významné jsou edukační kurzy pro rodiny.

Biologická léčba

Elektrokonvulzivní terapie a použití v léčbě

Elektrokonvulzivní terapie (EKT) je nejúčinnější léčebnou metodou užívanou v psychiatrii. Principem metody je průchod elektrického proudu mozkem, který vyvolá krátký epileptický záchvat provázený svalovými křečemi. Aplikace elektrického výboje se uskuteční pomocí elektrod přiložených do oblasti obou spánků nebo do oblasti spánku nad nedominantní hemisférou mozku a vrcholku lebky. Pacient je v průběhu aplikace v krátké anestezii a ve svalové relaxaci vedené anesteziologem, která zabrání možným úrazům v průběhu svalových křečí provázejících epileptický záchvat. Postavení EKT nebo „elektrošoků“ je díky negativní mediální kampani v naší společnosti problematické a často je laiky tato metoda odsuzována bez hlubších znalostí. Naopak pacienti, kteří s ní mají zkušenost, o ni často sami žádají, protože je velmi účinná a zatížená minimem vedlejších nežádoucích účinků. Důvodem k užití EKT jsou těžké nebo k terapii rezistentní depresivní epizody, zejména pokud jsou provázeny sebevražednými myšlenkami. Výhodou je významně rychlejší nástup účinku než u farmakologické léčby. Aplikace musí být opakovaná v sérii minimálně 4–6krát. Pokud ani po 12. aplikaci není patrný efekt, je metoda považována za neúčinnou. Celkový počet aplikací není omezen, ale většinou jich není více než 15. Dalším důvodem k užití EKT je pozitivní zkušenost z léčebného efektu v minulosti.

Jaké jsou vedlejší nežádoucí účinky EKT

Z vedlejších nežádoucích účinků se mohou objevit přechodné poruchy paměti, které vymizí s odstupem 6–8 týdnů po poslední aplikaci EKT. Pokud dochází v průběhu série aplikací EKT k rychlému zhoršování paměti, lze tomu částečně předejít jednostrannou aplikací nad nedominantní hemisférou.

Lze EKT kombinovat s léky

EKT se v léčbě deprese s léky kombinuje, protože její efekt je krátkodobější a působí vždy jen na příznaky probíhající epizody. Pro zajištění dobré remise a dlouhodobé stabilizace nálady je kombinace léků a EKT výhodná.

Co je to fototerapie a k čemu se v léčbě deprese užívá

Fototerapie je léčba jasný světlem. Je to bezpečná a účinná biologická léčba, která je u indikovaných pacientů jednou z možností volby oproti užití antidepresiv. Prokazatelně účinná je u sezónní afektivní poruchy (SAD), ale má i dobrý přídatný účinek v kombinaci s antidepresivy jak u SAD, tak u nesezónních depresivních poruch. Fototerapie ovlivňuje denní změny hladin monokinových neurotransmiterů, které regulují náladu. Fototerapie je velmi dobře tolerovaná a vedlejší účinky nevedou k přerušení léčby. Slabě vyjádřené vedlejší účinky se mohou objevit na počátku léčby.

Jaké jsou další biologické možnosti léčby?

Antidepresivní účinek má i spánková deprivace, kdy je pacient probouzen v časnější hodinu, než by obvykle dospal. Samotná spánková deprivace bez adekvátní farmakologické léčby má však většinou pouze krátkodobý účinek.

Tělesné cvičení v léčbě deprese

Pohyb je pro naše tělo přirozenou potřebou, podobně jako dech, jídlo a milování. Nedostatek pohybu vede k tomu, že tělo chátrá. Ale nejen to. Ve vegetativním nervovém systému začne převládat sympatikus, a to znamená, že tělo bez pohybu začne prožívat stres. Nedostatek pohybu má celkový nepříjemný dopad na lidské zdraví. Metabolismus nemůže fungovat přirozeně, dochází k přibývání na hmotnosti, ochablosti svalstva, zhoršuje se držení těla, srdce přestává účinně pracovat, člověk se cítí více unavený a letargický, má tendenci odkládat namáhavé věci, klesá sexuální aktivita. Dochází k celkovému tělesnému i psychickému chátrání. Pravidelný pohyb je základním prostředkem proti stresu. Při tělesné námaze se spaluje nadbytečný adrenalin, dochází postupně ke zvýšení tonu parasympatiku, zpomaluje se srdeční akce, zlepšuje se držení těla, stoupá pocit síly, pružnosti, zdraví a klidu. Psychicky stresovaný člověk se po cvičení cítí fyzicky i psychicky více svěží. Cvičení zvyšuje i touhu po zdravém hlubokém spánku. Svalové pohyby také podněcují růst axonů (nervových zakončení) přenášejících informace mezi nervovými buňkami. Počet axonů má přímý vztah k inteligenci. Méně pohybu znamená méně axonů. Syndrom povaleče souvisí s nižší inteligencí. Navíc lidé, kteří se tělesně nenamáhají ani rekreačně, bývají postiženi příznaky deprese přibližně dvakrát častěji než lidé, kteří mají pravidelnou aerobní tělesnou zátěž. Příznivý účinek cvičení je ovlivňován tím, zda cvičíme dobrovolně, nebo vynuceně. Stres z donucení může převažovat nad přínosem. Proto nemáte-li radost z nějakého druhu cvičení, vyhněte se mu. Hledejte radostnější způsob pohybu. Pravda je, že někdy chuť přichází až časem, po překonání původní lenosti a nevole. Tím bychom se neměli nechat odradit. Ale pokud nechuť k určitému druhu pohybu přetrvává, změňte jej.

Autor: © Jakub Vinš
Foto: © Hendrike