Kdo je Jan Šula
MUDr. Jan Šula promoval v roce 1985 v Praze na LF UK. Klinickou praxi začal v České republice, následně studoval ve Švýcarsku, Itálii a Německu. Po atestaci z ortopedie v roce 1991 odešel do Kanady a pak do USA, kde se na Floridě věnoval studiu významu membránových receptorů při rozvoji autoimunitních onemocnění pod vedením prof. Felixe Kaufmanna.
Po návratu do Evropy v roce 1993 nadále spolupracoval na vývoji přírodních preparátů pro léčbu kloubních onemocnění s pracovišti v Anglii a ve Švýcarsku. Za své práce byl jako první český lékař v roce 1999 přijat do Královské lékařské společnosti Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Další výzkum biomodulačních léčiv spojil s univerzitami ve Skotsku a Oxfordu. Od roku 2007 je členem Italského řádu lékařů v Neapoli a vedoucím imunologem italské společnosti Ischia Salus. Mezinárodně působí jako konzultant ve 12 zemích a je členem Oxford Research Institute of Immunology a italské psychoneuroimunologické společnosti. Žije střídavě v Itálii a Anglii.
Byl formován otcem, který pocházel z Moravy, vystudoval medicínu a časem se vypracoval na řádného profesora mikrobiologie tuberkulózy a šéfa tuberkulózního výzkumu na ústavu v Ženevě, který zastřešoval veškeré světové úsilí na tomto poli. Měl privilegium naprosto volného pohybu i v hluboké totalitě, brázdil celý svět od New Yorku po Moskvu. V budoucím lékaři tak utvářel globální a zároveň maximálně vědecký pohled na medicínu a pochopil, že celý systém musí být vždy podložený řemeslem. Otec Jana Šuly zkoumal vliv Měsíce na růst mykobakterií, tam však skončil. Jakmile se dostal k oblasti ducha, to už pro něj nebylo vědecké. Přitom sám byl nesmírně duchovní člověk s velkým kulturním rozhledem. Naučil mladého Šulu pacienty nesoudit a netrpět vůči nim předsudky. Také to, že poměrně dlouho pobývali v Ženevě, kde jeden den potkali lékaře z Argentiny, druhý den z Indie, třetí z Číny nebo z Ruska, mu umožnilo nasávat nejrůznější medicínské přístupy. Nic jiného než globální medicína pro něj proto neexistuje. A z toho plyne, že neexistuje neléčitelná nemoc, je jen neléčitelný pacient, jak říká Jan Šula, světoběžník, který střídavě žije v Říme a v Andoře a v Česku konzultuje s lékaři ve skupině okolo sdružení Endala.
Endala je zastánce moderního medicínského přístupu založeného na přesvědčení, že na počátku sebesložitějšího problému se vždy skrývá triviální příčina a že na každou nemoc existuje lék. Odborníci vnímají každého člověka jako unikátní celistvou bytost. Vždy proto s léčbou aktuálních symptomů sledují i jedinečný řetězec následků a příčin, a to až ke skutečné podstatě věci. Základním principem je identifikovat, jaká kombinace stresových civilizačních (nebo jiných) faktorů je v konkrétním případě spouštěcím mechanismem poruchy rovnováhy. Lékaři v centru věnují stejně intenzivní pozornost aspektům medicínským i duševním. Ve spolupráci se specializovaným týmem odborníků poskytují komplexní, ale přísně individuální péči, se kterou se vrátí vašemu tělu zdraví a vaší duši klid. V Endale vás naučí vidět svět bez negativních emocí (vaší nemoci).
Je obrovský rozdíl mezi léčením podle šablony, jakou nám předkládá téměř povinný mainstream, a tím, co vede k vyléčení i velmi těžkých nemocí. Není pacient jako pacient, není nemoc jako nemoc a není vždy pro stejnou indikaci vhodný stejný lék či letáčkové dávkování. Není také lékař jako lékař. Někteří se řídí pokyny agentů farmaceutických výrobců či dovozců a čekají na adekvátní prebendy. Jiní dlouho hledají a nalézají a cílí na komplex tělo-duše, který problematiku mnohých onemocnění provází. A právě mezi takové lékaře patří členové Endaly.
Postřeh z diskuze
Podvodník pozor koukněte na pořad Reportéři ze dne 18.6 2018 (Simi 18.6.2018 21:58)
Tahá z lidi statisíce a nikdy nikoho nevyléčil ve Švýcarsku má jen zaplacenou schránku poštovní schovává se že je tam institut!! Obral nemocné bezbranné lidi o statisíce!!!
Odpověď
Re: Podvodník pozor koukněte na pořad Reportéři ze dne 18.6 2018 (Mefisto 19.6.2018 3:10)
Tady je odkaz na ono video Reportéři ČT: www.ceskatelevize.cz...
V tom pořadu ale není MUDr. Jan Šula představen jako podvodník. Nikde tam není řečeno, že jeho metoda neléčí. Celý pořad se zabývá převážně tím, že Šula inkasuje velké částky za svou léčbu. A proč to dělá? Šula postavil svou léčbu na prastarém přísloví "Víra tvá tě uzdraví", a proto aby pacient dostatečně silně uvěřil, tak mu tento lékař dává možnost koupit si drahou léčbu, které prostě musí důvěřovat, když za ní zaplatil tolik peněz. Podobnou strategii léčby má například Wobenzym. Je to hra s pacientem, kde se síla peněz používá k podpoře důvěry v léčbu, což může nastartovat samoozdravný efekt.
Jak pracuje MUDr. Jan Šula s pacientem
Vezme krev a sleduje množství stresových hormonů, detekovatelných je jich dnes asi třicet, není to tedy jen kortizon či adrenalin. Nato odešle pacienta k psychologovi, vždy chce mít na stole psychologické posouzení. Pak pracuje dle toho, co analýza objevila. Stresové hormony se vždy vážou ke specifickým receptorům, takže může u kteréhokoliv pacienta predikovat, zda mu hrozí infarkt, onkologické onemocnění, roztroušená skleróza, revmatická artritida či jiné civilizační onemocnění. Kardiovaskulární obtíže lze navíc detekovat přes zánětlivé cytokiny, o jejichž roli v kardiologii byla napsána monografie. Každý odborník si tudíž může přečíst, které receptory ovlivňují rozvoj těch kterých srdečních onemocnění a jak je lze včas diagnostikovat. Nemoc se pak musím začít řešit ve fázi, v níž se nachází, což znamená, že protokol se nastaví podle toho, jde-li o fázi molekulární, celulární nebo organickou.
Je-li onemocnění ve fázi organické, pošle pacienta do nemocnic a plně respektuje metody daných oddělení. To znamená, že když má někdo cirhózu jater, pošle jej na ultrazvuk, na magnetickou rezonanci, na biopsii, na vše, co tato fáze vyžaduje. Jenže k organickému se vždy pojí psychické, to je, proč pacient má cirhotické obtíže, a také jaký má dietní režim. Pošle ho tedy i za specialistou na výživu a psychologem. Tyto tři složky, tedy organická část, výživa a psychologie, musí být v synergii. Pacienta s cirhózou nevyléčí pouze gastroenterolog, to je omyl; gastroenterolog řeší játra, ale nikoli nemoc se vším, co k ní patří. Například u roztroušených skleróz se v této fázi objevují oligoproteiny v likvoru, ještě však nejsou patrné neurologické příznaky; neurolog řekne, že jde o tendenci k roztroušené skleróze. Zde dokáže účinně pracovat psycholog, po jehož zásahu oligopásy zmizí. Je zpracovaný traumaterapeutický systém, který se opírá o poznatky německého psychologa a psychoterapeuta Franze Rupperta. V podstatě v něm jde o to, aby se pacient dokázal od psychických traumat, která ho v životě potkala, odpoutat natolik, aby už nadále negativně neovlivňovala jak jeho prožívání, tak jeho životosprávu.
Intoxikace lidí nezdravým jídlem dnes dosáhla takového stupně, že když se upraví strava, je zaručen poloviční úspěch. Konkrétně v mikroorganismech tlustého střeva je vždy třeba provést korelaci, zčásti je znovu osídlit, protože toxiny, které se přes střevo v organismu hromadí, jdou zpětně do oběhu a vyvolávají záněty. Zvládnout dietu tlustého střeva znamená vyléčit polovinu autoimunitních chorob. V Itálii je to celkem snadné, v Česku se začínají prosazovat farmářské trhy. To mimo jiné znamená, že lidé dostávají možnost kontrolovat kvalitu potravin, například u masa, které lékař nezakazuje, naopak v některých segmentech je důležité. V Německu spočítali, že průměrný zákazník supermarketu si v každém košíku odváží asi osmačtyřicet jedů, od barviv přes konzervanty po dochucovadla a stabilizátory, které jsou obsaženy v pochutinách, jako jsou uzeniny, cukrovinky a další, nikoli v základních potravinách! Takže položme si otázku: Kolik stojí obyčejný salát, mrkev a jednou za týden kvalitní maso? Také lze jíst méně. Nikdo přece nikomu nebrání, aby namísto sta gramů nekvalitní uzeniny jedl padesát gramů kvalitní šunky. Kdyby strava byla střídmější, chorob by dramaticky ubylo. Není-li tohoto někdo schopen sám od sebe, je zde lékař, aby k něčemu takovému pobízel a motivoval. Pak je zde otázka pšeničné mouky, na kterou člověk není geneticky nastaven a lze ji bez problémů nahradit žitnou.
Léčba neuropeptidy vede k vyléčení, ale podmínkou je soulad s psychologem. Jde o to, do jaké míry existuje možnost pacienta změnit co do postojů k životu a terapii. Jinými slovy – a to je klíčové – jak z manipulátorů a egomaniaků udělat pokorné jedince a pozorovatele. Jak mohou lékaři pomoci pacientovi dostat se tak daleko, aby neuropeptidy zaktivovaly receptory, které si způsobem života už dávno povypínal? Musí se mu vytvořit jiné synapse, které požadované změny učiní definitivními. Co je na tom čestné a medicínské, je skutečnost, že jde o léčbu od–do.
Lékař Jan Šula pracuje s tím, co příroda nabízí, v jeho praxi figuruje zhruba tři sta látek. Mezi hlavní patří propolis, jihoamerická rostlina lapacho, která má stimulační účinky podobně jako koka, ale bez halucinogenního doprovodu (stimuluje kostní dřeň), dále česnek, červená řepa a její varianty, echinacea, maralí kořen, kořen morozníku, guana a další. Produkce cytokinů se prostřednictvím některých přípravků označených jako Guna dá přesmyknout z prozánětlivých do protizánětlivých, čímž se účinně působí na celou škálu onemocnění, od kardiovaskulárních a onkologických přes autoimunitní a neurodegenerativní po psychiatrická a dermatologická. Přípravky Guna jsou fantastické, mají aktivní substanci, takže rozhodně nejde o homeopatikum, které je nedetekovatelné. (Ale to, že něco není detekovatelné dnes, neznamená, že to nebude detekovatelné za dvacet, za padesát let.)
Jedinou nadějí léčby je dle Šuly osvěta, hlavně ve smyslu, ať si lidé vyberou. To se dobře naplňuje v Itálii, kde pro lékaře existuje možnost složit atestaci z fototerapie. Síť „arboristerií“ je v Itálii stejně hustá jako síť „apoték“. Pak má italský pacient možnost výběru. Osm z deseti Italů jde a nejprve zkusí nějakou bylinu, což jim připadá normální. Když Italovi lékař předepíše česnek, není za to pranýřován, pacient si tedy může vybrat mezi „naturálním“ a „chemickým“ lékařem. Jak říká dr. Šula, chtěl by se v Česku dožít toho, že aspoň jeden den řekne osmdesát procent pacientů, kteří si chodí pro chemické léky, že chce přírodní léky, a vydrží to tři měsíce. Jenže výsledky nejsou patrné hned a většina lidí, když je něco bolí, chce prášek, který mu pomůže okamžitě.
Jak je Česká republika malá – možná jste hledali MUDr. Jana Šulu gynekologa:
- 1996–2002 Masarykova univerzita Brno, Lékařská fakulta
- 2005 Specializační atestace I. stupně v oboru gynekologie a porodnictví
- 2007 Specializační atestace v oboru gynekologie a porodnictví (evropská)
- 2002–2008 Gynekologicko-porodnická klinika Fakultní nemocnice Brno
- od 2008 Sanatorium Helios, Brno
Jan Šula pro reflex.cz
Rozhovor s MUDr. Janem Šulou vyšel v časopise Reflex (21/16) pod názvem Nebuďte obětí systému. Ač je Čech jako Brno, dnes žije v Římě a svými zkušenostmi, pobytem a životem v demokratické cizině je radikální až revoluční na naše zatuchlé české poměry. Jak uvádí, lidé jsou uvězněni v systému: přes týden je drtí korporátní mentalita velkých firem, tísní je bloky, které jim společnost nastavila. Pro zdraví je nejdůležitější být sám sebou a rozhodovat sám o sobě. Zdraví je o tom, že vím, co chci, a vím, co mám dělat. Nenechat se manipulovat systémem. Zapomínáme na to, že jedině veselá mysl je půl zdraví. Víme to všichni, ale málo se to praktikuje.
I další názory v cizině uznávaného lékaře stojí za několikeré přečtení. Hovoří o případech spontánních vyléčení, o tom, že když člověk chce dosáhnout nějaké psychické dovednosti, je minimální doba tréninku cca devadesát dnů, radí, jak se vyrovnat se stresem, a má revolučně a duchovně „podvratný“ recept: Být sám sebou a jít proti ohlupujícímu tlaku hlavního proudu, ať už jej vytvářejí nadnárodní farmaceutické firmy, nebo manželky v rodinách. Uzdravení je výsledek vašeho rozhodnutí!
Sám lékař říká, že chce dělat medicínu pro člověka, což znamená, že se ho snaží vyléčit, zrehabilitovat a odpojit od zdravotnického systému. Kdyby léčil pouze jeho fyzické potíže, vždycky by takzvaně „něco našel“, terapie by bobtnala a prodlužovala se a pacientův stres by nepomíjel, nebo by dokonce narůstal. Takovéto léčení je pro něj neetické a neprofesionální, dobře dělá ani ne tak pacientovi jako systémovému cash flow.
Biomodulační medicína
Biomodulace je proces ovlivnění života organismu na úrovni buňky. Tento proces umožňuje zcela nový pohled na léčbu chronických a autoimunních onemocnění. Včetně rakoviny jakožto nejvyššího stupně poruchy imunity. Mezi metody, které se označují jako biomodulační, patří všechny přírodní léčitelské postupy, jako je bylinkářství, dietoterapie, ájurvéda, akupunktura, meditace, kraniosakrální léčba, psychoterapie, regresivní terapie a další. Jsou to všechny postupy, při nichž se používá jen to, co nám dala sama příroda, a změní se tím pouze forma, nikoli molekulární struktura.
Vědeckým pojetím biomodulace se v 70. letech 20. století začali zabývat experti z Institutu národního zdraví v Marylandu v USA. Existenci molekulárních základů našich emocí potvrdila dr. Candace Pert z oddělení fyziologie a biofyziky na lékařské fakultě washingtonské univerzity. Emoce podle její teorie tvoří důležité spojení mezi myslí a tělem. Na základě svých výzkumů předložila nový vědecký výklad schopnosti mysli ovlivňovat lidské zdraví. Zjistila, že mozek produkuje takzvané neurohormony, které jsou prostředníkem jak při přenosu objektivních informací, tak emocí a působí prakticky ve všech buňkách celého těla, v nervové soustavě, ale hlavně v krvi, v imunitním systému a ve střevech. Díky těmto objevům byla nominována na Nobelovu cenu za medicínu a podařilo se jí spustit jednu z vědeckých revolucí posledních let – tentokrát v představě o fungování lidského těla z pohledu oficiální medicíny.
Více o této problematice si můžete přečíst zde.
Molekuly emocí
Hlavní složkou autoimunitních a chronických onemocnění jsou takzvané molekuly emocí. Jedná se o molekuly, které se nacházejí na povrchu buněk v těle a mozku a jsou hlavním spouštěčem mnoha nemocí.
Je známo, že imunitní systém je stejně jako centrální nervový systém opatřen pamětí a schopností se učit. Tudíž inteligence nesídlí pouze v mozku, ale v buňkách celého těla. Život buňky je tedy řízen receptory, které se nacházejí na jejím povrchu, a tím, jak moc je prostoupena ligandy. Na globální úrovni se tyto neskutečně malé fyziologické jevy, které se odehrávají na buněčné úrovni, viditelně odrážejí na chování, fyzické aktivitě, ale i na náladě. Obecně jsou ligandy mnohem menší molekuly než receptory a dělí se na tři chemické typy.
Typ zahrnuje klasické neurotransmitery (acetylcholin, norepinefrin, dopamin, histamin, glycin, serotonin a kyselina gama-aminomáselná). To jsou nejmenší a nejjednodušší molekuly produkované mozkem pro přenos informací přes synapse neuronu a další úkoly.
Kategorie je sestavená ze steroidů. Patří sem pohlavní hormony testosteron, progesteron a estrogen (všechny tyto hormony vycházejí z počátečního stadia cholesterolu a později jsou organismem upraveny).
Nejpočetnější skupina se skládá z peptidů. Patří sem 95 % ligandů a řídí prakticky všechny životní činnosti organismu. Bývají také nazývány jako „informační molekuly“.
První objevená molekula nesoucí informace o lidských emocích byla klasifikována jako hormon. Působila v tenkém střevě, přičemž podporovala sekreci slinivkové šťávy. Vědci ji tedy pojmenovali jako secretin. Jeho objevení bylo pro fyziology velkým překvapením, protože až do této chvíle byli přesvědčeni, že fyziologické funkce jsou ovládány elektrickými impulzy přenášenými nervy. O pár let později byl objeven další hormon působící ve střevech, pojmenovaný gastrin, který slouží k přenosu zpráv mezi slinivkou břišní a žlučníkem. Díky novým výzkumům již tedy nemůžeme dále tvrdit, že emoce se omezují jen na klasická centra mozku. Byla objevena další anatomická centra, v nichž se koncentruje velké množství téměř všech existujících receptorů molekul emocí. Jde například o páteř. Její zadní část je první bránou vnitřního nervového systému, kde se zpracovávají informace o pocitech těla. Například když jsme ve stresu, krk nebo bederní páteř se zablokují. Množství a kvalita těchto receptorů je dále ovlivněna mnoha faktory, mezi které patří prožitá zkušenost v minulosti a během dětství nebo i ta každodenní. Tyto nedávné objevy jsou velmi důležité pro určení, jak jsou vzpomínky uchovávány nejen v mozku, ale i v „psychosomatické síti“ po celém těle, hlavně ve všudypřítomných receptorech v nervech a svazcích buněk.
Emoce a tělesné počitky jsou tedy těsně spojeny obousměrnou sítí, ve které kterýkoli z těchto prvků může ovlivnit ty ostatní. Tyto procesy většinou probíhají nevědomě, ale za určitých podmínek mohou vstoupit i do našeho vědomí nebo tam být záměrně dopraveny. Mezi emocemi a pamětí existuje velmi úzký vztah. Pozitivní emocionální zkušenosti se pamatují mnohem lépe, pokud máme dobrou náladu, a naopak platí, že ty špatné emocionální zkušenosti se lépe pamatují, pokud máme špatnou náladu. Koncept sítí zdůrazňující vnitřní propojení všech systémů organismu má tak širokou škálu aspektů a důsledků, že prolamuje limity tradičního paradigmatu. Lidově je tento způsob spojení těla s mozkem už nějakou dobu pojmenováván jako „moc mysli nad tělem“, ale nejnovější zjištění v tomto oboru ukazují, že takováto definice nepopisuje přesně to, oč se jedná: mysl nedominuje nad tělem, ale stává se tělem, protože tělo a mysl jsou jedna jediná věc!
Tyto objevy vedou k formování teorie, že všechny emoce jsou zdraví prospěšné, protože jsou to právě emoce, které udržují spojení mezi myslí a tělem. Tím pádem je zdravý jak hněv, strach, smutek, tak veselost, radost a odvaha. Potlačovat tyto emoce a nedávat je volně najevo znamená způsobovat si „rozpad“ organismu. Stres způsobený touto situací se pak projevuje vznikáním bloků nebo špatným fungováním proudění signálů přenášených peptidy pro udržování funkčnosti na buněčné úrovni. Všechny upřímné a autentické emoce jsou emocemi pozitivními. Tajemství je ve vyjadřování emocí a pak v tom, že je necháme volně plynout tak, že nebudou moci pokračovat v „podebírání se“ a nabývání, dokud se nakonec nevymknou kontrole.
Z posledních výzkumů schválených Oxfordskou univerzitou a Národním ústavem zdraví v Marylandu (USA), za něž byla dr. Hughesovi a Kosterlitzovi udělena Nobelova cena za lékařské výzkumy, vyplývá, že mezi autoimunitní onemocnění patří i onemocnění kardiovaskulárního systému (infarkt myokardu, mozková mrtvice, různé druhy onemocnění srdce), neuropsychického systému (schizofrenie, maniodeprese, autismus, deprese, panický strach), zažívacího systému (diabetes, cirhóza jater různého původu, žaludeční vředy, chronický zánět tlustého střeva, nesnášenlivost lepku a další potravinové nesnášenlivosti). Mnoho ze starodávných a alternativních terapeutických metod obsahuje odkazy na jakousi záhadnou sílu, která oživuje organismus a je známa pod jménem „energia sottile“, „prana“ nebo čínsky „čchi“. Touto energií by ve skutečnosti mohl být proud informací přenášený biochemickými prvky emocí – neuropeptidy a jejich receptory. Když se uvolní utajené nebo zablokované emoce pomocí komplexu terapeutických metod, tak dojde i k uvolnění vnitřních cest, k osvobození vnitřní emoční energie, očistě a uzdravení!
Molekulární medicína se pohybuje na pomezí hmoty a ducha, přičemž zcela zásadní pro naši dobu je skutečnost, že mechanistická medicína, která zná pouze hmotu, došla na její konec a bojí se jít dál. Proto se jen velmi pracně a v opozici k hlavnímu proudu prosazuje poznání, že psychická složka hraje v medicíně svoji roli. My sice nemůžeme definovat ducha jako takového – jako nehmotnou působící entitu, jak si to představovalo 19. století – zato už dnes dokážeme definovat projevy lidské psýchy na hranici měřitelnosti, což reprezentují molekuly. Na základě těchto principů lze realizovat výzkum, který psychickou složku bere v potaz a pracuje s ní.
Všechny civilizační nemoci jsou spojeny se stresem. Na stres se dá nahlížet z více úhlů – bude-li jeden lékař vyrovnávat jím způsobenou dysbalanci po ose hypotalamus-hypofýza-nadledvinky, jiný přes T-lymfocyty, další přes makrofágy, půjde-li jeden na věc přes psychosomatiku a druhý přes molekulární medicínu nebo nějaké ezoterní přístupy, mají všichni pravdu. Ať se vezme kterýkoli ze zmíněných konceptů, vždy se jimi vrací k ájurvédě i čínské medicíně a léčí chronický zánět. Podstatné je, že nelze léčit jen tělo, protože to představuje pouze následek.
Lidé jsou uvězněni v systému. Pro zdraví je nejdůležitější být sám sebou a rozhodovat sám o sobě. Zdraví je o tom, že vím, co chci, a vím, co mám dělat. Nenechat se manipulovat systémem. Nezapomínejme také na to, že veselá mysl, půl zdraví. Víme to všichni, ale málokdo to praktikuje. Uzdravení je výsledek vašeho rozhodnutí!
Jan Šula - video
- Záznam rozhovoru z divadla Kampa
- Show Jana Krauze - host Jan Šula
- Reportéři ČT - doktor za statisíce
Autor: © svevi